Když jsem se narodil, byl jsem úplně normální kluk. Ležel jsem si v postýlce a bylo mi všechno fuk. Maminka na mě mohla normálně mluvit. Byla puštěná televize nebo rádio. Chodili k nám návštěvy a mně nic nevadilo. Vůbec ničeho jsem se nebál. Prostě normální dítě.

Pak se jednou stalo, že maminka šla na mě nakouknout do postýlky, jestli jsem se nepočůral, a jak na mě z té tmy promluvila, a oslovila mě, tak jsem se strašně leknul. Od té doby se bojím naprosto všech zvuků, a proto mi říkají Bojsa. Jsem pravý opak Nebojsi z pohádky. Ten se nebál naprosto ničeho a já se bojím naprosto všeho.

Třeba minule mi do pokojíku vběhla myš, a tak strašně pištěla, utíkala, a pořád pištěla, že jsem ji musel zašlápnout, aby přestala. Pak byl konečně zase klid. Krve se totiž vůbec nebojím, ale všech těch strašlivých zvuků. Měli jsme doma hodiny kukačky a každou celou hodinu se ozývalo hrozivé kuku, kuku. No, co myslíte, že jsem udělal? Po mojí menší úpravě, už nikdy kukat nebudou. Maminka, ta už mě dobře zná, a tak na mě vždycky mluví strašlivě potichu, abych se neleknul, a nebouchnul. A když nám do bytu vletěl komár. Zacpal jsem si obě uši, vlezl pod postel, a čekal jsem, až ho maminka lepne plácačkou. Což teprve ty hrozivé zvuky z ulice, co jsou slyšet i přes zavřená okna. To je hrůza.

No, ale letos už mi bude 42 roků. Do školy jsem nikdy nechodil, mezi dětmi venku jsem si nikdy nehrál. Byl jsem pořád doma. Maminka mi jednou řekla, sice potichu, ale velmi důrazně „Bojso, musíme s tím už něco udělat. Ty se prostě musíš osamostatnit, musíš se oženit. Dobrá ženská, už si s tebou bude vědět rady.“ Vytřeštil jsem na ni oči a čekal, co z toho bude. „Já vím, koho ti namluvím, Ta tě z toho vyléčí, ta tě už postaví do latě.“ řekla a pozvednula obě obočí. „Ne, proboha tu šílenou Lucii, doufám ne?“ protestoval jsem. „Ano, tu jsem myslela, tu krásnou a milou Lucií. Ta jediná tě chce, víš?“ …

A byla svatba v zastoupení. Já jsem totiž odmítl odejít z domu. Čekal jsem proto doma, na příchod své nevěsty. Byl jsem připraven na nejhorší a taky, že to přišlo. Rozrazily se dveře, ve kterých se hrdě tyčila moje manželka s rukama v bok. „Tak kde mám toho manžela?“ zaječela skřípavým hlasem. Bylo mi na omdlení, jak jsem se leknul. „Tady jsem,“ Pronesl jsem potichu z pod postele a pokukoval jsem směrem ke dveřím. Bože, ta je veliká, a jak má ruce v bok vypadá ještě hrozivěji, semetrika, tu asi nebudu moct zašlápnout jako tu myš kdysi. Byl jsem vyřízený strachem. Od té doby, mě prohání, a řve na mě. Už nemám na strach čas, ani pomyšlení. Maminka měla asi pravdu. Lucie mě vyrvala z lůna maminky a odvedla si mě k ní domů. Tam musím všechno dělat, i to co nechci. Dokonce jsem musel pracovat na cirkulárce, jak já jsem trpěl. No, ale začal jsem si na ten kravál kolem zvykat, a už mi vadil méně, už jsem se ho tak nebál. Takže mě vlastně částečně manželka vyléčila, maminka měla pravdu.

Teď už se bojím jenom jednoho. Poslouchejte: „Tak kde pořád jsi? Jak dlouho na tebe budu čekat?“, ozvalo se z vedlejší místnosti. „Proč jsem si tě brala? A neschovávej se. Vidím tě“ hulákala na mě. Ano uhádli jste, teď už se bojím jenom svojí „milované“ Lucie. Jo, jo, tak jsem skončil já, Bojsa. Nejdřív jsem se bál všech zvuků a teď musím všechno snášet, včetně toho manželčina řvaní.

Teď, teď už se bojím jenom ji. Škoda že není malá jako myš, to by viděla.